|
|
Za římany do
Bolevce.
Plzeň je velké krajské město. Nová výstavba je, tak
jak to před nedávnem u nás bylo obvyklé, vícepatrová. My králíkáři
víme své, páni architekti použili jako vzor naše králíkárny, jen
to trochu zvětšili a vylepšili materiálově, aby mohli dát více
pater na sebe. S životností jsou na tom v poměru délky života
člověka ke králíkovi zhruba stejně. Plzeň má jednu zvláštnost, v tom
vyšším porostu paneláků je najednou malá oáza původního osídlení,
dnes již chráněná, aby i naši potomci viděli, že lidé žili dříve
jinak než králíci. Oáza nese název „Bolevecká náves“ podle původní
vesnice před sloučením s Plzní.
Jaroslav Čechura bydlí ve staré usedlosti s číslem 25,
zhruba v polovině návsi . Vchod nikoliv vrátky, ale přímo dřevěnými
vraty v klenutém portálu. Za vraty malý dvorek, po pravé straně
obytné stavení, přímo proti holubárna. Holubi se volně prochází po
trávníku dvorku. Sedíme v jakési víceúčelové kanceláři a mně to
nedá, ptám se hned: „Jak jsi k tomuhle velkému plemenu přišel,
byla to snaha chovat ve starém také staré plemeno holubů?“
Odpovídá: „Ne, to není tak, táta měl více jak 50 let poštovní
holuby, holubárnu měl nahoře na půdě, pak jsme začali přestavovat a
on dal holuby pryč. Najednou ale zjistil, že nám holubi chybí. K
pošťákům on mne dříve nepustil, ale já jsem holuby choval ve vsi ve
statku u Matoušů. Bydlely tam dvě osamělé ženy a holuby měly jen na
holoubata. Táta povídal, že se mu líbí kingy, ty bychom tady na tom
dvorečku mohli mít, tak jsme začali chovat kingy. Je to americké
plemeno, poměrně mohutné, váha je soustředěná do prsou. Ale bohužel
se nám neosvědčili. Měli jsme takové agresory, kteří mačkali vejce
nebo štípali holoubata, pokud se dostala v holubníku na zem. Potom
jsme začali pštrosy, ale jen pár. Jednou jsme sháněli holuba k liché
holubici v Dešenicích na Klatovsku a tam jsme viděli bílé římany.
Táta je znal, několik sedláků ve vsi je už za republiky také mělo.
Já však je tenkrát viděl poprvé, měl to nějaký bývalý zahradník,
chov pocházel od pana Hnízdila ze Slaného. Přivezli jsme prvního
bílého samce římana, to už je dnes 26 let. Samozřejmě při křížení s
kingem byli velmi plodní, tak jsme přivezli ještě další páry římanů.
Ale bohužel krev, zvláště v bílých, tenkrát v republice nebyla.
Dával jsem do nich červené a plavé, ale naše typy římanů byly
tenkrát sice dlouhé, ale úzké v prsou. Po té takzvané revoluci jsme
mohli ven, nakupoval jsem v Německu, dal jsem za to spousty peněz,
ale váha tam také nebyla. Pak přišel přerod, změna z vikvových
očí na perlové a to byl strašný kámen úrazu. Oko je u bílých
dominantní, ale Němci a Francouzi ty holuby vyšlechtili s tím
perlovým okem, aby všichni římani, včetně bílých měli perlové oko.
Pokud jsme chtěli u nás plemeno římana zachovat, museli jsme se
přizpůsobit, říman je přece francouzské a italské plemeno. Vlastně
s tím bojujeme do dneška. Já jsem šel cestou ne jen nákupu, ale
připařování nakoupených zvířat. Byly s tím velké problémy, perlové
oko je vlastně recesivní, přinášelo to i strakatost a jiné průvodní
znaky. Tihle holubi nejsou a nebudou úplně čistí, takže kdyby někdo
chtěl na nich dělat plemenný chov, prostě nemá šanci. Ale na druhou
stranu je to holub velice líbivý. Ke zvratu došlo v roce 97, kdy
jsme se zkontaktovali s francouzskými chovateli a byli jsme na
návštěvě u špičkového chovatele pana Grosse. Tam jsme viděli poměrně
robustní holuby ve všech barvách, pochopitelně i v bílé a tam jsem
získal velice slušný materiál. Pochopitelně to nebylo to nejlepší,
to nikdo neprodá, ale ta kvalita, zvláště v šířce, délce a čistotě
barvy to byla. Z toho vlastně teď ´vařím´´. Dnes mám 13 chovných
párů, z toho 9 bílých (včetně nějakých strak) a zbytek barevných,
mám taky modré a plavé, ti se mi také líbí. Jsou to ti holubi z
Francie, je to na nich vidět, jsou mohutní a zobatí. Takže vlastně
holuby chovám 26 let a od 97 pracuji na perlovém oku. Je to cesta
na dlouhou trať. Kdyby člověk měl na to koupit dostatek zvířat, bylo
by to něco jiného, já jsem měl peníze pouze na několik zvířat, i tak
to stálo dost. Takže připařuji naše holuby, míchám i barvy, vhodná
je červená a žlutá, ty se dobře ředí. Letos se poměrně daří odchov
holoubat, ale nedaří se to v barvě, je tam poměrně hodně strak.
Dlouho jsem třeba nevěděl, to se získá dlouholetou zkušeností nebo
radou, některá holoubata třeba mají červená konce křídel, dříve jsem
je zabíjel, ale po přepelíchání se to ztratí. A takový holub se
čistí třeba i druhým či třetím rokem (jednotlivá barevná pírka). To
mi poradil Boczko na Slovensku. Uznané jsou všechny barevné rázy, i
straky, takže co se narodí je možno vystavit, ale nejhodnotnější
jsou čisté barvy. U římana je přednost ve velikosti a váze. Ta
velikost také každého zaujme, kdo sem přijde, ptá se jak jsem to
vypěstoval, to je ten grit? Ten grit je také důležitý pro dobrý
vývoj kostry a vůbec.
Ano, na to také musí dojít. Snad všichni čtenáři znají
reklamu na grit firmy Tolar-Čechura a řada holubářů, ale i exotářů
ho používá. „Takže, jak to vlastně bylo s tím gritem?“ Před
26 lety nám posílal grit pan Polák z Třeboně. Měl i podobné balení.
Po sametové revoluci však začal podnikat jako zubní protetik a
přestal dodávat. S kolegou Tolarem jsme opravovali starý nábytek.
Pak ale táta povídá, proč neděláme ten grit, když to v republice
nikdo nevyrábí. Zajeli jsme za panem Polákem a ten nám za nějaké
odstupné dal recept a nejen to, ale i seznam odběratelů. To byla
veliká pomoc. První výrobky jsme museli předložit zemědělskému
zkušebnímu ústavu ke schválení, došlo k úpravě receptury, měli
výhrady, ale základ zůstal stejný. Rozeslali jsme lístečky a během
měsíce jsme byli zavaleni prací, během roku to byla klientela asi
1200 lidí. Reklamu jsme si udělali také na evropské výstavě v Brně.
Asi po 5ti letech začali odebírat grit i exotáři, začali jsme dělat
i menší balení. Máme 42 prodejních míst kam naše zboží dovážíme.
Jezdívali jsme na všechny výstavy, ten kontakt je důležitý, dnes už
jezdíme jen na ty větší. Máme konkurenci, ale ta je většinou
zahraniční. Tyto grity jsou ale podstatně dražší. My zase vyvážíme
do Polska, do Rakouska, na Slovensko, nepodařilo se nám proniknout
do Německa, ale někteří chovatelé sem pro grit jezdí. Něco málo
dodáváme i do Francie. „A jak je to s kapacitou, můžete dodávat
více?“ „Ne, přiznám se, že letošní rok je pro nás kritický, vždy
jsme měli nějakou rezervu, ale letos už se nám stalo, že prostě
vyrobíme a hned prodáme. Momentálně třeba máme 300 balíků a za 14
dní nebude nic. Vyrábíme ručně a je to na hranici našich možností.
Ten sortiment jsme trochu obohatili, děláme krmítka pro holuby, máme
i některé vitamínové doplňky. Když tak vidím na stěně ty diplomy
z evropské výstavy (Vítěz výstavy, Šampion Evropy), jak je to s
vystavováním, chlub se.“ „No, já už to s výstavami
nepřeháním.Vzhledem k tomu, že holub říman je citlivý na stres, po
výstavě se spadne, je to pro něho nápor, vystavím tak na místní
výstavě naší organizace, na speciálce a na nějakých těch větších
výstavách. Ten holub než se po výstavě zregeneruje, to trvá měsíc,
dva měsíce. Mně už tak nějak nezáleží, zda to zvíře bude na výstavě
nebo ne, já vím, že ten holub je pěkný, to mi stačí. Prezentovat se
musím, ale dříve jsem to brával jinak.“ Shodli jsme se na tom, že
taková ta honba za čestnými cenami je až o zdraví zvířat. Připomněl
jsem to, co vídám u králíkářů. Jakmile chovatel dostane na králíka
čestnou cenu, otočí ho za měsíc na čtyřech výstavách a pak se diví,
když mu ho na páté vyhodím, když vypadá jako troska. To zvíře je na
výstavě ve stresu, nežere, domů se přijede akorát nažrat a jede
znovu. To je pak pak oslabené, snadno chytí nějakou nemoc.A přišla
řeč na další aktivity. „Když jsem tak šel po té zdejší návsi, Ty
máš také spojitost s tím děním tady?“ Ale to víš že jo.“
„Proto se ptám.“ „Já jsem se stal starostou boleveckých rodáků.“
„Takže, jak se to řekne, Ty jsi tady král návsi?“ „Po úmrtí
pana ing. Kabáta jsem se stal starostou, ale já už jsem to s ním
dělal dřív. Sdružení boleveckých rodáků, které jsme založili před 15
lety má za cíl udržovat tradice v Bolevci na obvodě Plzeň 1, což se
nám daří. Nedávno jsme měli májku, na návsi tancovalo 500 lidí,
bolevecké slavnosti, teď bude 15. setkání boleveckých rodáků. Na
první jarní den, my tomu říkáme 'udělej dobrý skutek', obnovujeme
vždy nějaký zašlý symbol, starý památníček, smírčí kříž, při 90tém
výročí výbuchu ve Škodovce na Orlíku jsme nechali na hrobě obětí
upravit pomníček, aby lidé nechodili ke kapli vlastně přes společný
hrob. Podařilo se nám obnovit tradici divadla na návsi, to je úžasná
věc. Jinak takový hlavní cíl, a už se nám to daří, asi jsi to také
slyšel v televizi, rozhlase, všude to bylo, v prvním stavení na
návsi u Matoušů se bude vytvářet malé národopisné muzeum. Celý ten
statek se opraví, bude tam národopis, bude tam vidět, jak dříve lidé
bydleli, bude tam zemědělská a hasičská expozice, místnost pro
poradenskou činnost pro údržbu památek, my tam budeme mít sídlo jako
rodáci, budeme tam mít fundus, stoly, lavice atd.. Máme takový
záměr, že všechny naše akce se budou odehrávat tam. Před třemi týdny
byl statek vyhlášen národní kulturní památkou. To znamená také větší
finanční pomoc a dotace z evropské unie.“ „Kolik lidí se kolem
toho motá, je vás dost?“ „Je to omezený počet, je nás 14,
většinou starší lidé, už jsme také konstatovali, že budeme muset
získat také nějaké mladé. Ti staří už přece jan fyzicky tolik
nemohou, ale mohou pomoci organizačně. Vydali jsme třeba tři
dokumenty, tohle už je replika, mapka boleveckých rybníků. Další
publikací byla kniha 'Bolevec a okolí' a nyní 'Od starého Bolevce k
městskému obvodu Plzeň 1' , s 320ti obrázky. Kniha šla velice dobře
na odbyt. Nyní, v souvislosti se statkem, připravujeme o něm
brožuru dokumentů a fotografií. V září tu bude delegace z EÚ z
oblasti historie.“ Nakonec jsme ještě prošli náves. Většina statků
a domů opravena, některé obnovené tak, aby odpovídaly původnímu
stavu, všude se žije, bydlí, podniká. Na návsi se odehrávala jedna z
akcí – divadlo pro děti. Prošli jsme i památkový statek, střechy již
opravené, na obytnou budovu přijdou došky, ale jinak zde čeká
spousta práce.
Kolik je mezi námi takových nenápadných lidí, o kterých
se jen občas, při nějakém větším úspěchu trochu dozvíme, jinak si v
tichosti, bez větší publicity pracují a málokdo si uvědomuje, co
všechno zvládnou. Jarda Čechura chová své římany, což samo o sobě je
vlastně věčné šlechtění. O nějakou velkou publicitu nestojí. Přesto
ti, kteří mnohdy pouze produkují z nakoupených zvířat, někdy
žehrají, že nepřišel na brigádu stavět klece. Je až zarážející, že
ještě stále přetrvává názor, že manuelní práce je důležitější než
třeba šlechtění nových a záchrana ohrožených plemen. Pravda bez té
manuelní práce bychom neměli výstavy, bez té šlechtitelské bychom
byli odkázáni pouze na to, co je možno koupit. Naštěstí jsou ještě
lidé, kteří nechtějí jen kupovat. A dokáží něco víc.
SFM
Přehled článků
|
|
